Křest představuje začátek křesťanského života, kdy se poprvé setkáváme s Kristem tváří v tvář. Je to chvíle, během které se nám předává semínko víry, o které máme pečovat, aby z něho vyrostl strom přinášející dobré ovoce.
Křest je cestou z říše smrti do života; je branou do církve a počátkem trvalého společenství s Bohem. Při křtu jsou nám odpuštěny všechny hříchy, jsme vytrženi z moci smrti a pozváni k životu v radosti.
Křest je nutným předpokladem pro přijetí dalších svátostí.
Podmínky přijetí křtu:
Malé děti mohou být pokřtěny, pokud budou v křesťanské víře také dále vychovávány. Alespoň jeden z rodičů má být schopen dítěti předat víru slovem a hlavně příkladem věrného plnění náboženských povinností.
Ke křtu je potřeba opatřit křestní svíci a křestní roušku (může se o to postarat kmotr).
Před křtem probíhá na faře příprava rodičů na křest dítěte. Při setkáních se také domluví datum křtu. Pro zápis do farní matriky je zapotřebí: rodný list dítěte, jména a adresy kmotrů.
U dospělých probíhá příprava na svátost křtu individuálně. Je třeba se domluvit s knězem.
Místem křtu má být místní farnost, neboť křtem se nový křesťan zapojuje do místního farního společenství. Pro křest v jiné farnosti je třeba vyžádat písemný souhlas příslušného kněze.
Ježíš Kristus zemřel za všechny lidi. Proto cestu ke spáse mohou nalézt i všichni ti, kteří neměli příležitost skutečně poznat Ježíše a víru a kteří s upřímným srdcem hledají Boha a žijí podle svého svědomí (tzv. křest touhy).
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli jedno a aby byli obrazem Božím. Proto to je jediná svátost, kterou neuděluje církev, ale kterou si udělují manželé navzájem. Církev zde vystupuje pouze jako svědek tohoto spojení a manžele provází požehnáním.
Ve svátosti manželství také vidíme obraz vztahu Krista a církve. Svatý Pavel píše v Listě Efezským 5,31: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev."
V křesťanském manželství se má láska a věrnost Krista ke své církvi, stát viditelnou. Mezi dvěma lidmi se tedy děje to, co se děje mezi Kristem a církví.
Podmínky přijetí svátosti manželství:
Sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (nepokřtěným) lze uzavřít za podmínek, že nebude bránit partnerovi ve víře a dovolí v katolické víře vychovat děti. Dále je nutný souhlas biskupa, tzv. dispens, který si vyžádá kněz od biskupa.
Pokud katolický křesťan uzavřel jen civilní sňatek, může dodatečně požádat o zplatnění před církví. Do té doby nemůže chodit ke sv. přijímání, být kmotrem, ale zůstává členem církve. O své situaci se může poradit s knězem.
Je vhodné, aby zájemci o svátost manželství přišli na faru aspoň šest měsíců před plánovanou svatbou, aby se zařídilo vše nezbytné a byl čas na potřebnou přípravu. Podle současných zákonů má církevní sňatek platnost i před státem.
V naší olomoucké arcidiecézi se uzavírá církevní sňatek pouze v kostele, jelikož na tomto místě se scházejí věřící, v modlitbě si vyprošují požehnání do života a přijímají zde svátosti. K tomuto účelu byl chrám vybudován a posvěcen. Ve venkovních prostorách se tedy svatby nekonají.
Svátost smíření (zpověď) je vyvrcholením pokání křesťana, v níž se odpouští hříchy mocí Kristovou.
Ke svátosti smíření lze přistoupit v naší farnosti 30 minut před každou mší svatou nebo kdykoli po domluvě s knězem.
Podmínky přijetí svátosti smíření:
Těm, kdo přistupují ke svátosti smíření, se dostává od Boha odpuštění a zároveň se smiřují s církví. Při běžném pravidelném slavení svátosti smíření je vhodné se dobře připravit řádnou reflexí života a modlitbou. Doporučuje se inspirovat tzv. "zpovědními zrcadly".
Kristus den předtím, než za naše hříchy zemřel na kříži, pozval apoštoly ke společnému slavení večeře. Nad nekvašeným chlebem Ježíš říká: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" a nad kalichem požehnání: "Toto je moje krev, krev nové smlouvy, která se za vás vylévá. To čiňte na mou památku".
To, co má brzy přijít není prohra, ztroskotání. Jeho smrt má smysl. Podobně jako chléb, který je sněden a víno, které je vypito, nejsou něčím, co je zničeno, ale co požitím dává sílu, co udržuje život a co také jako společné jídlo zakládá společenství. Ti, kteří byli shromážděni kolem Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni, mohou se vnímat jako jeho tělo. Jsou do něj "vštípeni" jako ratolesti do vinného kmene, jsou jako pšeničná zrna z mnoha klasů, z nichž se stal jeden chléb. Jsou bratry a sestrami, neboť skrze společný kalich v nich koluje jedna krev. Jsou jedné krve s Kristem, ale i mezi sebou navzájem.
Podmínky přijetí eucharistie:
Eucharistie nás hlouběji spojuje s Ježíšem Kristem, i se společenstvím věřících - činí nás živým článkem Kristova těla, obnovuje v nás milost, kterou jsme přijali ve křtu a v biřmování a posiluje nás v boji proti hříchu.
Ke svatému přijímání je možné přistupovat denně, výjimečně dvakrát denně a to za podmínky, že jsem při druhém přijetí eucharistie byl účasten celé mše svaté.
Před přijetím eucharistie se dodržuje jednohodinový půst od jídla a pití (obyčejná voda a léky se mohou konzumovat i během tohoto půstu). U nemocných není nutné tento půst dodržet. Církev doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, kdykoli se účastní eucharistické oběti. Za povinnost jim to ukládá alespoň jednou do roka.
Pochází z latinského slova - firmo - které se překládá jako upevňovat, posilovat.
V naší farnosti se přijímá svátost biřmování přibližně jednou za 5 let.
Ve svátosti biřmování jsou pokřtění pevněji spojeni s církví a obdarování silou Ducha svatého, aby byli schopni vydávat svědectví o své víře. Skrze svátost biřmování jsou uschopněni víru šířit a bránit. Stávají se tak zodpovědnými členy katolické církve.
Podmínky přijetí biřmování:
Při biřmování je duši pokřtěného křesťana vtištěna nesmazatelná pečeť, kterou lze přijmout pouze jednou v životě a která působí vzrůst křestní milosti. Dar ducha svatého je moc shůry, v níž biřmovaný vydává věrohodné svědectví vlastního života a stává se tak Kristovým svědkem.
Svátost je udělena skrze vkládání rukou a mazání vonným olejem (křižmem) na čele a vyslovením formule: "Přijmi pečeť daru Ducha svatého". Svátost uděluje za normálních okolností biskup, je-li to potřeba, může k tomu biskup pověřit i nějakého kněze. V ohrožení života může biřmovat každý kněz.
Teprve v nemoci člověk vidí, jak velký dar je život a jak je krásné, když jsme zdraví. Zdravý člověk na to často zapomíná. Nevšímá si, že nic nemá pevně ve svých rukou, že celý život i čas, který má k dispozici, je Božím darem. Máme tento dar v rukou jen tak dlouho, dokud nám ho Pán dopřává. A tak může vést nemoc k pokornému poznání naší lidské omezenosti a k spásnému přehodnocení hodnot.
Svátost smí, i opakovaně, přijmout každý vážně nemocný křesťan, nebo člověk před vážnou operací a každý starší 65 let.
Pomazání nemocných je posilující modlitbou pro nemocné a trpící pokřtěné lidi, a také pro lidi v nebezpečí smrti. Je to prosba o sílu, aby nemocný dokázal své utrpení trpělivě snášet a obětovat za druhé.
Před přijetím této svátosti je dobré očistit si své srdce ve svátosti smíření.
Ke svátosti se používá olivový olej, svěcený na Zelený čtvrtek biskupem.
Pomazání se děje na čele a na obou rukou, kněz nemocné maže olejem nemocných a přitom říká: "Skrze toto svaté pomazání ať tě Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého, ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní." Tomu předchází úkon kajícnosti, úryvek z Písma svatého a modlitby.
Svátost pomazání nemocných má tyto účinky:
Kristus vyvolil z učedníků, které si kolem sebe shromáždil dvanáct, které zvlášť vychovává a nazývá apoštoly. Těch dvanáct Ježíš vybavuje zvláštním posláním, které je možno chápat jako pověření k službám Božímu lidu. Jsou to:
Své pověření předávali apoštolové vzkládáním rukou - svěcením. V listě Timotejovi píše apoštol Pavel: "a proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou." (2Tim 1,6). Svátost kněžství má tři stupně: svěcení jáhenské, kněžské a biskupské.
Jáhni křtí, vedou bohoslužby slova a podávají eucharistii. Jáhenské svěcení mohou přijmout rovněž ženatí muži. Podmínkou je studium teologie, duchovní formace, věk alespoň 35 let.
Kněžské a jáhenské svěcení uděluje biskup, biskupské svěcení obyčejně biskup za asistence dvou dalších biskupů. Všechna svěcení se udělují vzkládáním rukou, při některých (kněžství a biskupství) se užívá také mazání olejem. Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jejich službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.
Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.
V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Bohu a ke službě lidem (KKC 1599).
Zájemce o svátost kněžství by měl oslovit svého kněze.